EBIDAT - Die Burgendatenbank

Eine Initiative der Deutschen Burgenvereinigung Menu

Zverinec

Geschichte:

První známá dochovaná písemná zmínka o lokalite pochází z roku 1362, kdy se objevuje v predikátu Mareše (Martina) ze Zverince, kterého je možné považovat také za zakladatele hradu. Martin soucasne s hradem založil farní chrám v nedaleké Jesenici, který leží približne 3 kilometry severne od Zverince a poprvé je uváden k roku 1352. O tom, že mel Martin vlastnické právo k tomuto kostelu, svedcí smlouva z brezna roku 1366 o smene pozemku patrících jesenickému kostelu. Další písemné zmínky v souvislosti se Zverincem se týkají již jen samotného Martina a to z oblasti soudních a církevních záležitostí. Z dochovaných písemností však vyplývá, že Martin držel hrad Zverinec po dobu delší než tricet let. K roku 1398 je hrad poprvé uváden jako „castrum“. V rámci hradu se pak nacházela obytná budova s „velkou svetnicí“. Jako jeho dedici a další majitelé hradu jsou uvádeni bratri Bohuslav – Bohuše a Mikuláš, snad synové. S jejich jmény se setkáváme predevším v záznamech týkajících se sporu v oblasti duchovního života a sporu týkajících se správy kostela v Jesenici. V této dobe náležel hrad obema bratrum. Ze zápisu týkajícího se jmenování nového faráre kostela v Jesenici však vyplývá, že oba bratri byli v roce 1403 majetkove rozdeleni. Bohuslav se psal po Zverinci a Mikuláš po Horicích u Chýnova (dnes Dolní Horice). Pred rokem 1417 však dochází k významné zmene v živote Bohuslava ze Zverince. Své majetky v regionu patrne odprodává v a v roce 1417 dosazuje jako nový majitel hradu Blansko (Blankštejn) nového faráre ke kostelu v Komoníne u Ústí nad Labem. Novým majitelem hradu Zverinec se stal dríve neznámý Václav, snad syn jednoho z obou bratrí. Václav ze Zverince pripojuje svou pecet pod stížný list ceské a moravské šlechty na protest proti upálení Mistra Jana Husa v Kostnici datovaný k 2. 9. 1415. Z následujících let nejsou známy žádné zprávy o hradu a objekt není uváden ani v predikátech. Není proto ani jasné zda se hradu nejak dotkly husitské války. Z pozdejšího vývoje je možné soudit, že nekdy v této dobe se hradu a zboží zmocnil nám neznámým zpusobem jeden z príslušníku rodu pánu Leskovcu z Leskovce, snad sám Arnošt Leskovec. Není známo, jak dlouho Leskovci zverinecké zboží drželi, protože z dalších desetiletí nejsou opet dochovány žádné zprávy. Jisté je pouze to, že nekdy po roce 1442 hrad získali Rutové z Dírného. Prvním majitelem byl pravdepodobne Oldrich Rut. Ten je zminovaný v zápise ze dne 17. 1. 1471. Pocátkem 16. století patrilo zboží bratrum Vilémovi, Bohuslavovi, Václavovi, Petrovi, Chvalcovi a Janovi Rutum, kterí roku 1526 odprodali své majetky Janu Kalenicovi z Kalenic za 600 kop ceských grošu. Roku 1537 pak odprodali také další majetky vcetne „poloviny lesa Zverince“. Jako nová majitelka je uvádena manželka Mikuláše Medence z Ratiboric, Alžbeta z Koutu. V rozprodávání bývalého zverineckého zboží pokracovali Rutové i nadále. Na základe kupní smlouvy ze dne 7. 6. 1539 prodávají zbytek bývalého zverineckého panství, hrad – tehdy poprvé zminovaný jako pustý, a další majetky Mikuláši Medencovi z Ratiboric. Nelze vyloucit, že Mikuláš cást hradu, zejména predhradí, mohl užívat po jistou dobu jako svou rezidenci. Velmi záhy si však vystavel sídlo na dvore v Oulehli. Ješte roku 1584 se však hrad objevuje v predikátu Mikulášova potomka, Petra Medence.

Die erste erhaltene schriftliche Erwähnung des Ortes stammt aus dem Jahr 1362, als sie im Prädikat Marešs (Martins) ze Zverince auftaucht, den man auch als den Burgerbauer ansehen kann. Martin erbaut gleichzeitig mit der Burg auch die Pfarrkirche im nahe gelegenen Jesenice, die ungefähr drei Kilometer nördlich von Zverinec liegt. Dass Martin das Besitzrecht an dieser Kirche hatte, bezeugt ein Vertrag aus dem März des Jahres 1366 über den Tausch der Grundstücke, die zur Jesenicer Kirche gehörten. Weitere schriftliche Erwähnungen in Zusammenhang mit Zverinec betreffen dann nur noch Martin selbst im Bereich gerichtlicher und kirchlicher Angelegenheiten. Aus den erhaltenen Quellen geht jedoch hervor, dass Martin die Burg länger als 30 Jahre besaß. Im Jahr 1398 wird die Burg erstmals als "castrum" aufgeführt. Innerhalb der Burg befand sich ein Wohngebäude mit „großer Stube.. Als seine Erben und nächste Eigentümer der Burg werden die Brüder Bohuslav-Bohuše und Mikuláš aufgeführt, wohl Martins Söhne. Ihre Namen sind besonders in Aufzeichnungen über Streitigkeiten im Bereich des geistlichen Lebens und Streitigkeiten über die Verwaltung der Kirche in Jesenice anzutreffen. In dieser Zeit gehörte die Burg beiden Brüdern. Aus den Aufzeichnungen zur Ernennung des neuen Pfarrers der Kirche in Jesenice geht jedoch hervor, dass der Besitz der beiden Brüder im Jahr 1403 aufgeteilt war. Bohuslav nannte sich nach Zverinec und Mikuláš nach Horice bei Chýnov (heute Dolní Horice). Vor dem Jahr 1447 kam es jedoch zu einer bedeutenden Veränderung im Leben Bohuslavs ze Zverince. Er verkaufte offenbar seine Besitztümer in der Region und setzte im Jahr 1417 als neuer Eigentümer der Burg Blansko (Blankštejn) den neuen Pfarrer der Kirche in Komonín bei Ústí nad Labem ein. Neuer Eigentümer der Burg Zverinec wurde der vorher unbekannte Václav, vielleicht ein Sohn eines der beiden Brüder. Václav ze Zverince hängte sein Siegel unter eine Protesturkunde des böhmischen und mährischen Adels vom 2.9.1415 gegen die Verbrennung Jan Hus´ in Konstanz. Aus den folgenden Jahren sind keine Berichte über die Burg bekannt und das Objekt wird auch nicht in Prädikaten erwähnt. Es ist daher unklar, ob die Burg durch die Hussitenkriege in Mitleidenschaft gezogen wurde. Aus der späteren Entwicklung kann man vermuten, dass die Burg samt Herrschaftsbereich in dieser Zeit durch einen der Angehörigen des Geschlechts der Leskovci z Leskovce, vielleicht durch Arnošt Leskovec selbst, erobert wurde. Es ist nicht bekannt, wie lange die Leskovcer das Zverinecer Herrschaftsgebiet hielten, da aus den nächsten Jahrzehnten ebenfalls keine Berichte erhalten sind. Sicher ist nur, dass die Burg irgendwann nach dem Jahr 1442 durch das Geschlecht der Rut z Dirného gewonnen wurde.
Der erste Besitzer war wahrscheinlich Oldrich Rut. Dieser wird in einer Aufzeichnung vom 17.1.1471 erwähnt. Am Anfang des 16. Jahrhunderts gehörte das Herrschaftsgebiet der Burg den Brüdern Vilém, Bohuslav, Václav, Petr, Chvalec and Jan Rut, die im Jahr 1526 ihr Eigentum für 600 Schock böhmische Groschen an Jan Kalenic z Kalenic verkauften. Im Jahr 1537 verkauften sie auch weitere Besitztümer einschließlich „der Hälfte des Waldes von Zverinec“. Als neue Besitzerin wird die Ehefrau von Mikuláš Medenec z Ratiboric, Alžbeta z Koutu, aufgeführt. Die Familie Rut setzte den Verkauf des ehemaligen Zverinecer Besitzes auch weiterhin fort. Auf der Grundlage eines Kaufvertrags vom 7.6.1539 verkauften sie den Rest des ehemaligen Zverinecer Herrschaftsgebiets, die Burg (damals zum ersten Mal als verlassen aufgeführt) und weitere Besitztümer an Mikuláš Medenec z Ratiboric. Es kann nicht ausgeschlossen werden, dass Mikuláš einen Teil der Burg, besonders die Vorburg, für eine gewisse Zeit als Residenz nutzte. Bald erbaute er jedoch seinen Sitz auf dem Hof in Oulehla. Noch im Jahr 1584 taucht die Burg jedoch im Prädikat von Mikulášs Nachkommen, Peter Medenec, auf. (Josef Hlozek)

Bauentwicklung:

Pomerne jednoduše koncipovaná podoba hradního jádra zapadá do kontextu hradu rozvinutého donjonového typu a to spíše v rámci nižší kvalitativní úrovne tohoto hradního typu. Se stavební podobou hradního typu kontrastuje stavební podoba velkoryse koncipovaného níže položeného predhradí, které pravdepodobne v mladší fázi života hradu, ješte však v predhusitském období, prevzalo nekteré z funkcí hradního jádra, které s ohledem na zvolené stavenište neumožnovalo další stavební rozvoj.

Die relativ einfach konzipierte Kernburg fällt in den Kontext der Burgen des entwickelten Donjon-Typs und dies auf einem eher niedrigen Qualitätsniveau. Die Bauform der Kernburg kontrastiert mit der Bauform der großzügig angelegten, tiefer gelegenen Vorburg, die wahrscheinlich in der jüngeren Phase der Burg, jedoch noch vor den Hussitenkriegen, einige Funktionen der Kernburg übernahm, welche mit Blick auf den gewählten Standort keine weitere Bauentwicklung ermöglichte. (Josef Hlozek)

Baubeschreibung:

Hrad, vystavený na nejvyšším vrcholu masivu Zverince byl koncipován jako dvojdílný. Nevelké hradní jádro bylo založeno výrazné skalce prevyšující vrchol kopce. Na severní strane je tato cást hradního areálu chránena témer kolmou skalní stenou. K obranyschopnosti hradu prispívaly také príkré svahy na severovýchodní a východní strane. Pouze západní a jižní strana predhradí nebyla od okolního terénu oddelena žádnou prírodní prekážkou. Zde byl hra zajišten mohutným príkopem o šírce až 17m, pred jehož vnejší hranou bylo navršeno mohutné valové teleso. Príkop byl minimálne na kontraeskarpové strane obezden. Eskarpová strana príkopu je prekryta destrukcí obvodové hradby predhradí a jeho zástavby. Predhradí je prístupné po náspu v míste bývalého mostu pres první príkop. Tato skutecnost umožnuje predpokládat nutnost vstupu do hradního areálu i po jeho zániku, patrne v souvislosti s rabováním stavebního kamene. Prední lemovala ze trí stran kamenná zástavba priložená k obvodové fortifikaci. Nejrozsáhlejší, minimálne dvojdílná budova vystavená podél východní strany predhradí byla podsklepena. Severní strana budovy vyplnovala celou východní frontu predhradí a stála již nad príkopem oddelujícím hradní jádro od predhradí. V dusledku toho nebyla patrne obe její nároží na severní strane pravoúhlá. Na Severovýchodní nároží budovy pak navazovala uzavírací zed druhého príkopu. Približne ve strední cásti jižní fronty predhradí byla situována brána, z níž je nejlépe dochována západní zed tvorící východní celo obdélné jednoprostorové stavby priložené k jihozápadnímu prubehu celní hradby predhradí. Tato budova byla prístupná vstupem v nádvorní zdi. S ohledem na soucasný Stav dochování cela predhradí postiženého opakovaným rabováním stavebního kamene lze bránu predhradí se znacnou mírou pravdepodobnosti rekonstruovat jako prujezd v dlouhé celní budove. Podél západní strany predhradí vznikla taktéž patrne v úrovni prízemí jednoprostorová budova, dosahující témer stejné délky jako budova založená podél východní strany predhradí. Objekt byl prístupný opet vstupem v nádvorní zdi. Plocha predhradí pak s výjimkou malé stavby charakteru zemnice, prístupné vstupní šíjí, situované mezi dvema skalními bloky na severozápadní strane predhradí nevykazuje další stopy zástavby. Existenci urcité zástavby by bylo pak možné predpokládat také na jižneji situovaném skalním bloku, jehož nádvorní strana byla cástecne obezdena. Poslední relikt, který by bylo možné spojovat se zástavbou predhradí je pak situován u paty svahu hradního jádra, pri vyústení pešiny spojující dnes predhradí a hradní jádro. Pomerne neobvyklou situaci pak predstavují rozsáhlé deponie kamene v jihozápadní cásti nádvorí, pocházející z rozsáhlého, do skály zasekaného objektu v jihozápadním koute nádvorí predhradí. Dochovaná situace pusobí dojmem, že práce nebyly dokonceny a k jejich prerušení došlo pred odvezením, nebo jiným spotrebováním vylámaného materiálu. Smysl techto prací není zcela jasný, nicméne by mohlo jít o pokus rešení patrne ne zcela uspokojivého zásobování hradu vodou v podobe cisterny. S urcitou možností zadržování srážkové vody je pak možné s opatrností pracovat také pri interpretaci valovité uzávery východního vyústení prvního príkopu. Vstupní komunikace procházela predhradím blíže k nádvorní zdi východní budovy a pokracovala na rampu, k jejímuž zrízení posloužil skalní výchoz nad hranou druhého príkopu, pokracovala po moste pres druhý príkop a poté stoupala patrne v horním úseku trasy v trase dnešní cesticky svahem k bráne hradního jádra. Strední cásti malého jádra dominuje skalka o rozmerech 13,5 x 13,5 m, která nesla patrne vežovitou stavbu vystavenou z drevohlinitých konstrukcí. Skalku s centrálním vežovitým objektem obíhala plocha jádra hradu. Tento prostor mel na severní strane nad skalní stenou charakter ochozu. Na nejž na severozápadní strane navazovala vybíhající skalka. Širší jihozápadní a jihovýchodní cást tohoto prostoru pak mela komunikacní charakter. Tomu odpovídá také situování brány v jižním nároží jádra hradu. Vetším prostorem disponovala pouze severovýchodní strana jádra, pricemž jeho jihovýchodní cást vyplnovala nevelká, do skalního podkladu cástecne zasekaná stavba. Minimálne pak jihovýchodní a jihozápadní stranu jádra zajištovala kamenná hradba. Do svahu nad predhradí pak byla vestavena další minimálne dvouprostorová budova priložená k obvodové hradbe jádra, pri jejíž výstavbe se výrazne uplatnily drevohlinité konstrukce. Tento objekt byl nejrozmernejší stavbou celého jádra. Do tohoto objektu by tyk bylo možné s jistou mírou opatrnosti situovat k roku 1398 zminovanou „velkou svetnici“, tedy pokud se nenacházela v obytné veži hradního jádra.

Die Burg wurde auf dem höchsten Gipfel des Massivs Zverinec erbaut und war zweiteilig konzipiert. Die kleinere Kernburg war auf einem markanten Felsen angelegt, der den Gipfel des Hügels überragt. Auf der Nordseite ist dieser Teil des Burgareals durch eine fast senkrecht abfallende Felswand geschützt. Zur Verteidigungsfähigkeit der Burg trugen auch die steilen Hänge auf der nordöstlichen und östlichen Seite bei. Nur die West- und Südseite der Vorburg waren vom umgebenden Gelände nicht durch ein natürliches Hindernis getrennt. Hier wurde die Burg durch einen mächtigen Graben mit einer Breite von 17 m geschützt, vor dessen äußerem Rand ein massiver Wallkörper aufgeschüttet war. Der Graben wurde wenigstens auf der Kontereskarpe-Seite von einer Mauer flankiert. Die Eskarpe-Seite des Grabens ist vom Schutt der Außenmauer und der Vorburgbebauung bedeckt. Die Vorburg ist über einen Erdwall an der Stelle der ehemaligen Brücke über den ersten Graben zugänglich. Diese Tatsache lässt annehmen, dass der Zugang zum Burgareal auch später nach dem Niedergang der Burg noch nötig war, offenbar in Zusammenhang mit der Plünderung von Baumaterial. Der Vorderteil der Burg wurde auf drei Seiten durch an die Außenbefestigung anschließende Steinbauten umgeben. Das geräumigste, wenigstens zweiteilige Gebäude, das entlang der Ostseite der Vorburg erbaut worden war, war unterkellert. Die Nordseite des Gebäudes wurde gänzlich von der Ostfront der Vorburg ausgefüllt und stand bereits über dem Graben, der die Vorburg von der Kernburg trennte. Aus diesem Grund war offenbar keine seiner beiden Ecken auf der Nordseite rechtwinklig. An die nordöstliche Ecke des Gebäudes schloss die Schlussmauer des zweiten Grabens an. Ungefähr in der Mitte der Südfront der Vorburg lag ein Tor, von dem am besten die Westmauer erhalten ist, welche die Ostseite eines rechteckigen einräumigen Gebäudes bildet, das an den südwestlichen Verlauf der Frontmauer der Vorburg anschließt.
Dieses Gebäude war über einen Eingang in der Hofmauer zugänglich. Mit Rücksicht auf den gegenwärtigen Erhaltungszustand der Vorburgfront, die mehrfach von der Plünderung von Bausteinen betroffen war, kann man das Tor der Vorburg mit einiger Wahrscheinlichkeit als Durchfahrt in einem lang gezogenen Gebäude an der Stirnseite rekonstruieren. Entlang der Westseite der Vorburg stand offenbar ebenfalls auf der Erdgeschossebene ein einräumiges Gebäude, das fast die gleiche Länge wie das auf der Ostseite der Vorburg angelegte Gebäude erreichte. Das Objekt war ebenfalls über einen Eingang in der Hofmauer zugänglich. Außer einem kleinen Gebäude mit dem Charakter einer Erdhütte, das über einen halsartigen Zugang erreichbar ist und zwischen zwei Felsblöcken auf der nordwestlichen Seite der Vorburg liegt, weist die Vorburgfläche keine weiteren Bebauungsspuren auf. Das Vorhandensein von Bebauung ließe sich auch auf dem südlicher gelegenen Felsblock annehmen, dessen Hofseite teilweise von einer Mauer umgeben war. Das letzte Relikt, das man mit der Bebauung der Vorburg in Verbindung bringen könnte, liegt am Fuß des Kernburghangs, an der Mündung eines Pfades, der heute die Vorburg und die Kernburg verbindet. Eine relativ ungewöhnliche Situation stellen großflächige Steindeponien im südwestlichen Teil des Hofs dar, die von einem großflächigen, in den Fels gehauenen Objekt in der südwestlichen Ecke des Hofs der Vorburg stammen. Die erhaltene Situation macht den Eindruck, dass die Arbeit am Objekt nicht beendet wurde und dass es vor dem Abtransport oder einer anderen Verwendung des Steinmaterials zu ihrer Unterbrechung kam. Der Sinn dieser Arbeiten ist nicht ganz klar, es könnte sich allerdings um den Versuch einer Lösung des Wasserversorgungsproblems der Burg in Form einer Zisterne handeln. Auch bei der Interpretation des wallartigen Abschlusses der Mündung des ersten Grabens kann man mit einiger Vorsicht mit der Möglichkeit der Auffangung von Regenwasser rechnen. Der Zugangsweg führte durch die Vorburg hin zur Hofmauer des östlichen Gebäudes und führte weiter auf eine Rampe, zu deren Anlage ein Felsausbiss über dem Rand des zweiten Grabens diente, danach weiter über die Brücke über den zweiten Graben, dann stieg sie offenbar am Bergabschnitt der Strecke auf dem Pfad des heutigen kleinen Weges den Abhang hinauf zum Tor der Kernburg an. Die Mitte der kleinen Kernburg wird durch einen Felsen mit den Maßen 13,5 x 13,5m dominiert, welcher offenbar ein turmartiges Gebäude aus Holz-Lehm-Konstruktionen trug. Der Felsen mit dem zentralen turmartigen Objekt war von der Fläche der Kernburg umgeben. Dieser Bereich hatte auf der Nordseite über der Felswand den Charakter einer Galerie, an die auf der nordwestlichen Seite ein Felsvorsprung anschloss. Der breitere südwestliche und südöstliche Teil dieses Bereichs hatte Kommunikationscharakter. Dem entspricht auch die Lage des Tors in der Südecke der Kernburg. Über größeren Platz verfügte nur die nordwestliche Seite der Kernburg, wobei deren südöstlicher Teil durch ein kleineres, teilweise in den Felsuntergrund gehauenes Gebäude ausgefüllt wurde. Wenigstens die südöstliche und die südwestliche Seite der Kernburg wurden durch eine Steinmauer geschützt. Am Hang über der Vorburg stand ein weiteres wenigstens zweiräumiges Gebäude, das an die Außenmauer der Kernburg anschloss und bei dessen Erbauung Holz-Lehm-Konstruktionen eine große Rolle spielten. Dieses Objekt war das geräumigste der gesamten Kernburg. In diesem Objekt kann mit einiger Vorsicht die im Jahr 1398 erwähnte „große Stube“ verortet werden, falls diese sich nicht im Wohnturm in der Kernburg befand. (Josef Hlozek)

Arch-Untersuchung/Funde:

Povrchový pruzkum a plánová dokumentace T. Durdík, V. Kašpar (1993) - Oberflächeuntersuchung und Plandokumentierung T. Durdík, V. Kašpar (1993)
Povrchový pruzkum J. Kypta , Z Neustupný - Oberflächeuntersuchung J. Kypta , Z. Neustupný